Love in Vetiver

Voda ji laskavě objímá, vdechují spolu vůně večera. A když přijde noc s uspávankou, voda i víla se přikryjí vůní vetiverie. Skrze její stébla víla za dne pozoruje, jak se koupou lidé – jsou tak nádherní a šťastní! Nejvíc ti nejmenší. Smějí se a dovádějí v chladivých vodách jezera a po obloze i po hladině plují oblaka jako majestátní koráby na moři. Vodní víla bázlivě vykukuje za stébly. Opatrně, aby ji snad nespatřilo lidské oko a ona se nerozplynula. Miluje Měsíčního prince. Rád se na ni dívá, když lidé odejdou do svých obydlí a oni zůstanou v podvečer u jezera sami. On jí v noci svítí, jeho vlídná tvář se odráží v průzračné vodě jako v zrcadle a ona mu před spaním zatančí na hladině jezera. Princi se až tají dech, když bosá chodidla toho omamného stvoření přebíhají vodní plochu a odkudsi zaznívají tiché tóny klavírní sonáty. Znavená víla ještě stihne nad ránem zamávat svému princi, než ulehne do konejšivé náruče vetiverie a nechá se ukolébat šuměním travin. Ráno ji zase probudí stéblo – pošimrá ji na tváři a zvěstuje nový den plný slunce, svěžesti a čarovných vůní.

Vdechujte kouzlo každého dne a nezapomeňte žít!