Love in Vetiver

Večer, když všechno ztichne a ptáci složí křídla ve větvích stromů, objeví se na břehu vodní víla. Hladina se ani nezachvěje, jak ta spanilá, téměř průsvitná bytost vstupuje ladně do jezera.

Voda ji laskavě objímá, vdechují spolu vůně večera. A když přijde noc s uspávankou, voda i víla se přikryjí vůní vetiverie. Skrze její stébla víla za dne pozoruje, jak se koupou lidé – jsou tak nádherní a šťastní! Nejvíc ti nejmenší. Smějí se a dovádějí v chladivých vodách jezera a po obloze i po hladině plují oblaka jako majestátní koráby na moři. Vodní víla bázlivě vykukuje za stébly. Opatrně, aby ji snad nespatřilo lidské oko a ona se nerozplynula. Miluje Měsíčního prince. Rád se na ni dívá, když lidé odejdou do svých obydlí a oni zůstanou v podvečer u jezera sami. On jí v noci svítí, jeho vlídná tvář se odráží v průzračné vodě jako v zrcadle a ona mu před spaním zatančí na hladině jezera. Princi se až tají dech, když bosá chodidla toho omamného stvoření přebíhají vodní plochu a odkudsi zaznívají tiché tóny klavírní sonáty. Znavená víla ještě stihne nad ránem zamávat svému princi, než ulehne do konejšivé náruče vetiverie a nechá se ukolébat šuměním travin. Ráno ji zase probudí stéblo – pošimrá ji na tváři a zvěstuje nový den plný slunce, svěžesti a čarovných vůní.

Vdechujte kouzlo každého dne a nezapomeňte žít!